Pamatuji si, že jsem si svůj první telefon doslova vymodlila. Bylo mi tenkrát asi 13 let a chtěla jsem mobil, protože všichni ve třídě už ho měli. Ty Vánoce jsem se konečně dočkala. Pod stromečkem na mě čekal nesmrtelný Siemens C25 s předplacenou kartou a luxusně zapamatovatelným číslem. Proč nesmrtelný? Tenkrát jsem ho v rekordním čase stihla utopit v záchodě, několikrát ve sněhu a ani nepočítám, kolikrát mi venku zmokl nebo navlhl v koupelně. Mobil je funkční dodnes a baterka vydrží 3 dny! Kam se na něj hrabou dnešní chytré telefony. Jasně, zase jim nesmíme upřít to, že mají mnohem více funkcí a je s nimi větší zábava. No jo, zábava, člověk si na ni lehce zvykne, všechno je pohodlné, od online slovníků, přes objednávání jídla přes aplikaci, až po odeslání neplacené zprávy kamarádovi o tom, že nestíháte. Můžete dokonce poslat i fotku s důvodem, proč nestíháte.
Když jsem vyrostla, začala jsem podnikat a přes mobil jsem si tím pádem zvykla řešit absolutně všechno, protože je pořád se mnou. Ušetří mi poměrně hodně času, protože stihnu vyřešit některé záležitosti dříve, než se dostanu k PC, zároveň si do mobilu mohu napsat všechny svoje myšlenky, nastavit upomínky úkolů nebo narozenin kamarádů, a tak šetřím čas a mozek nebo ne?
První alarmující situace se stala někdy v roce 2013, kdy jsem byla se zákaznicí domluvena na tom, že v průběhu vykonávání mé služby dostane na mobil množství fotek. Měla jsem tenkrát den nový telefon. V průběhu focení se však zasekl a to tak, že s ním nešlo vůbec nic. Zoufale jsem s ním letěla na nejbližší prodejnu mého operátora, ale protože v té době byl tento typ telefonu na trhu jen chvilku, ani tam mi neporadili, jak problém vyřešit. Telefon šel tedy hned na reklamaci. Zákaznice ode mě tím pádem nedostala žádnou zprávu, natož nějakou fotku, a to pro mě jakožto zodpovědného člověka, který navíc žije svou prací, bylo dost ubíjející. Než jsem si zařídila náhradní telefon, kterým bych paní aspoň dala vědět, co se stalo, byl večer a ten den mě málem stál nervy. Zákaznice samozřejmě všechno pochopila a celé to vzala sportovně. Ale já to prožívala hrozně. Hlavou mi proletělo tolik myšlenek, o kolik zakázek asi přijdu, když se mi lidi nedovolají a co si o mém přístupu budou myslet? Co když mi bude volat někdo z rodiny a začne se o mě bát? Byla jsem z toho celá sklíčená.
Telefon po navrácení z reklamace bez problémů fungovat, a tak vše jelo jako po másle. Postupem času jsem však začala mít pocit, že telefon v ruce držím čím dál častěji. Dokonce jsem s ním i usínala a byla to taky první věc, po které jsem se ráno sápala. Důvod byl jednoduchý – zkontrolovat nepřijaté hovory (ano, někteří zákazníci volají i v noci), sms a odpovědět na e-maily, případně zprávy z různých aplikací. Došlo mi, že mi telefon sice ušetří nějaký čas (třeba odepisováním při cestování hromadnou dopravou), ale zároveň mi také hodně bere. Bere mi soukromí, čas, který bych chtěla věnovat sobě a lidem, které mám ráda. Jsem totiž pořád na příjmu, připravena řešit problémy a přání ostatních lidí. Volají kdykoliv, ruší mě od práce, na kterou se nemohu tím pádem soustředit. Ale koho to zajímá? Nikoho. Jsem jediná, koho by to zajímat mělo, a tak jsem se rozhodla, že se svou závislostí na mobilním telefonu (ano, jsem skutečně závislá) zatočím. Mým cílem je, používat telefon převážně z důvodu vlastní potřeby. Chci se zároveň naučit mít telefon vypnutý bez sebemenších výčitek a chci si víc užívat kouzla přítomného okamžiku. Myslím toho skutečného, ne toho online. Pokud do toho jdete se mnou, budu jen ráda. Věřím, že se nám podaří přestat být otroky mobilních technologií a udělat z nich to, k čemu slouží – prostředky naší potřeby.

A jak to máte vy? Napište mi do komentářů pod článek.